5/1

Daňová optimalizace

Tento příspěvek se zabývá formami daňové optimalizace zejména z pohledu nelegálních praktik spojených s daňovým únikem. Mezinárodní snahy o zamezení daňových úniků a zamezení přesídlování společností do daňových rájů je jednou z hlavních priorit daňové politiky v rámci Evropské unie i v celosvětovém měřítku. Tyto snahy směřují zejména ke společným postupům proti těmto negativním jevům. V České republice je jedním z nejnovějších nástrojů boje proti daňovým únikům elektronická evidence tržeb, avšak až čas ukáže, jak efektivním nástrojem skutečně je.

1.Úvod

 
Daňová optimalizace je slovní spojení všeobecně známé a akceptované, které však v sobě skrývá více významů. Daňová optimalizace může být zákonná a také nezákoná Obecně je však možno konstatovat, že se jedná o snahu o co největší snížení své daňové povinnosti. Při této definici se nejedná o nic, co by naznačovalo nežádoucí jednání daňového subjektu, ale spíše se jedná a racionální počínání ochrany svého vlastnictví, před státní mocí a jejími zásahy, která se snaží v mezích zákona toto vlastnictví do jisté míry zmenšit.
U daňové optimalizace je důležité (avšak velmi obtížné) najít hranici mezi tím, co je ještě v rámci zákona a co již nikoliv. Vágnosti této hranice také napomáhají komplikované daňové předpisy, značná daňová zátěž, která nutí subjekty hledat stále nové cesty, jak tuto zátěž snížit, nejednotnost postupu finančních orgánů a orgánů činných v trestním řízení, dále také úroveň právního vědomí některých daňových subjektů, na které musí být brán ohled, a v neposlední řadě mezinárodní vztahy České republiky a z toho plynoucí nejednotnost v právní úpravě a judikatuře.[1]
Není jasně a explicitně definováno, co ještě je a co už není daňová optimalizace a vždy se bude jednat o individuální posouzení každého případu, v momentě, kdy se již v zákonném slova smyslu o daňovou optimalizaci nejedná.
Standardní legální způsob daňové optimalizace je pomocí zákonných možností slevy na dani, pomocí započitatelných položek, odpočtů apod. a vede ke snížení daňového základu. Ne každému daňovému subjektu se časově a finančně náročné vyhledávání možností daňové optimalizace vyplatí, avšak zjednodušeně řečeno platí, čím vyšší obrat, tím větší potřeba optimalizace.
Daňová optimalizace se v zásadě dá provádět třemi základními způsoby:
1. snížením základu daně (a potažmo daně výsledné);
2. vyhnutím se dani;
3. daňovým únikem.[2]
Předmětem tohoto článku první dvě kategorie víceméně nejsou. Ke snížení daňového základu dochází nejčastěji uplatněním nákladů, které přímo souvisejí s výdělečnou činností subjektu, dále pak jsou to různé slevy a daňová zvýhodnění. Samozřejmě je nutno vědět, jaké parametry musí například konkrétní náklad splnit, aby bylo možno jej za daňově uznatelný považovat neboť ne každý náklad související s výdělečnou činností je daňově uznatelný a tak mnohdy bude rozhodující opět individuální posouzení. Velmi často bývá využívána možnost stanovení nákladů pomocí paušálu, čímž si daňový subjekt ušetří spoustu práce na evidenci nákladů a případném posuzování uznatelnosti nákladů, neboť u paušálu je výše nákladů procentuálně stanovená z výše příjmů a je tedy jasně daná. Ne každý subjekt ale možnost využití paušálu má.  Co se týče druhé kategorie vyhýbání se dani, tak sama o sobě nezakládá nelegální jednání. V rámci daňové optimalizace se jedná o možnost využívání mezer v zákoně. Nejčastěji se s takovou mezerou v zákoně setkáváme v případě, daně z nabytí nemovitých věcí a vyhnutí se povinnosti ji platit tím, že namísto standardního převodu nemovité věci se převede společnost vlastnící nemovitou věc a tím pádem není nutno odvádět předmětnou daň, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady, i když fakticky k převodu nemovité věci došlo. Pokud by se však jednalo o simulované jednání (zastírající reálné jednání v souladu s § 555 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník) a tedy jediným účelem převodu společnosti by byla možnost vyhnutí se daňové povinnosti, tak k takovému jednání by se nepřihlíželo. Samozřejmě je opět na posouzení konkrétní situace a reálného jednání v této situaci, které by osvětlilo nebo mohlo osvětlit pravý účel daného jednání.
 

2.Daňové úniky

 
Daňové úniky již nejsou zákonnou cestou, jak snížit svou daňovou povinnost, ale cestou proti zákonu. Nemusí však nutně jít o úmyslné jednání daňového subjektu, ale třeba pouze o nedbalost či nepochopení právní úpravy a tedy nesprávné odvedení daně. [3] U neúmyslných daňových úniků nejde o jednání až tak nebezpečné, neboť velmi často následuje náprava tohoto nežádoucího jednání ze strany daňového subjektu. Také je málo pravděpodobné, že by takovýto daňový subjekt finančních prostředků „ušetřených“ na platbě daně využil následně pro svou potřebu. Právě sekundární jev daňových úniků je výnos z trestné činnosti. Daňový subjekt neuhradil daň, čímž se jeho majetek nezmenšil, jak se zmenšit měl, tím pádem je zde nelegální příjem, jehož následná transformace na příjem se kterým bude možno osobně – fyzicky disponovat je tím sekundárním jevem daňových úniků, který se nazývá legalizace výnosů z trestné činnosti.
Dalo by se říct, že nejčastějšími způsoby daňových úniků jsou ty, které se odehrávají v souvislosti s DPH. Je faktem, že příjmy z DPH jsou nejvyššími daňovými příjmy[4] a tedy možností pro daňový únik je zde relativně mnoho. Klasickým daňovým únikem jsou karuselové podvody („carousel frauds“).         
Za karuselové podvody jsou obecně označovány dodávky zboží, které následují za sebou v řetězci, v němž dochází v určitém okamžiku, ke krácení daně jednoduchým způsobem - daň  není přiznána ani zaplacena a příslušný plátce přestává existovat nebo není k nalezení.[5] Je až neuvěřitelné, přestože je tento způsob tak notoricky známý, nevyžaduje ve svém základním provedení ani nikterak sofistikovaných inovativních metod použití, jak často je využíván. Pravděpodobně jediným důvodem je vidina relativně rychlého zisku i za cenu, že je skoro na jisto postaveno, že bude tento únik odhalen. Pachatelé tohoto jednání však spoléhají zejména na jistý časový náskok, kterým disponují oproti orgánům finanční správy. Tento způsob daňového úniku bývá využíván zejména tehdy, kdy články řetězce jsou rezidenty ze zemí EU, neboť prodej zboží z jednoho členského státu do druhého je od daně z přidané hodnoty osvobozen a vzhledem ke komplikovanější přehlednosti situace a vzhledem k použití několika jurisdikcí, trvá nějaký časový interval, než je cela transakce odhalena. Někdy bývá tento způsob podvodů kombinován i s daňovými úniky u jiné daně, například spotřební, pokud produktu podléhá oběma daňovým zatížením.
 

3.Daňové ráje

 
Jde o další z nástrojů daňové optimalizace. Využíváním daňových rájů se subjekt opět pokouší minimalizovat svoji daňovou povinnost, a to tím způsobem, že se snaží vyhledávat rozdíly mezi jednotlivými daňovými režimy v různých zemích a využít znalosti těchto rozdílů k tvorbě struktur společnosti tak, aby zcela využila potenciál daných rozdílů pro optimalizaci své daňové zátěže.[6] Boj proti využívání daňových rájů zejména v EU je velmi citelný. Daňovými ráji se označují státy, které jsou schopny financovat vlastní veřejné služby bez výběru daní z příjmu nebo jen s nominálními daněmi a nabízejí se jako místa, která nerezidenti využívají právě a jen kvůli úniku od zdanění v zemi svého bydliště, resp. zemi, kde skutečně podnikají. Obecně problém není v tom, že dochází k hromadnému přesídlování do těchto zemí, neboť to samo od sebe není nelegální praktika, avšak problém a nekalosoutěžní praktika právě daňových rájů vůči ostatním zemím, které daně vybírají v adekvátní výši, čímž fakticky těmto zemím ve správném výběru daní brání.
OECD stanovila tři typické rysy charakterizující daňový ráj:
i)          chybí účinná výměna informací,
ii)         chybí transparentnost a
iii)        chybí požadavek podstatné činnosti.
Evropská komise odhaduje, že v EU dochází každoročně v důsledku daňových podvodů, daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem a agresivního daňového plánování ke ztrátě potenciálního daňového příjmu v odhadované výši 1 bilionu EUR, tj. přibližně 2 000 EUR na každého obyvatele EU za rok. Pouze převodní ceny vedoucí k vyhýbání se daňovým povinnostem vedou ke ztrátě v jejich daňových příjmech odhadem ve výši cca 125 miliard EUR ročně, což představuje téměř dvojnásobek částky, kterou rozvojové země dostávají jako mezinárodní pomoc.[7]
 

3.1.Evropská Unie a boj proti daňovým únikům a daňovým rájům

 
V našich podmínkách je zejména znatelný boj proti daňovým únikům a daňovým podvodům ze strany EU už jen z toho důvodu, že správná a spravedlivá daňová politika, harmonizovaná napříč členskými státy EU je základem pro vytvoření jednotného trhu, což je jeden z hlavních cílů hospodářské politiky EU.
Podle údajů publikovaných Evropským Parlamentem se v EU v důsledku daňových podvodů a vyhýbání se daňovým povinnostem každoročně ztratí 1 bilion EUR z veřejných prostředků. Tato částka odpovídá zhruba 2 000 EUR na každého evropského občana za rok.[8]
Dne 21. května 2013 přijalo plénum Evropského parlamentu (EP) usnesení[9] (dále také jen jako „usnesení“) o boji proti daňovým podvodům, daňovým únikům a daňovým rájům, což podpořilo sílící úsilí Evropské komise k omezení daňových úniků včetně vyjasnění politiky vůči společnostem, které využívají možnosti přesunu svých zisků do daňových rájů.
Snahy EU jsou již dlouhodobě namířené k zintenzivnění boje proti daňovým únikům a daňovým podvodům,[10]zejména probíhá neustálá apelace na revize daňových systémů členských států se zvýšením účinnosti a účelnosti, bez zbytečných výjimek, zefektivnění výběru daní a kvalifikovanějšímu bránění daňovým únikům a podvodům s cílem vyhýbání se daňové povinnosti včetně vztahu ke třetím zemím. Vztah ke třetím zemím je determinován zejména dvoustrannými dohodami, které by měly však přispívat k zabránění vyhýbání se daňové povinnosti a komplikovanosti efektivního výběru daní a proto je třeba vždy v reakci na aktuální situaci takovéto smlouvy neustále revidovat.
Jedním ze zásadních dokumentů na Evropské úrovni, na které usnesení navazovalo byl “Akční plán pro posílení boje proti daňovým podvodům a únikům“ [COM (2012) 0722], který Evropská komise dne 6. prosince 2012 předložila a v němž byly uvedeny legislativní i nelegislativní kroky a opatření pro období až do roku 2020, které by jak Evropská rada, tak Evropská komise měly vzájemně v kooperaci uskutečňovat a mít vliv na společnosti působící mezinárodně v rámci EU se značným zaměřením uplatnění nové legislativy a správní spolupráce zejména proti daňovým podvodům a únikům v souvislosti s DPH,[11] což si dohromady klade smělý cíl, kterým je vybudování určité systémové bariéry boje proti daňovým podvodům a únikům. Právě v boji proti karuselovým podvodům by měl pomoct nový mechanizmus rychlé reakce proti podvodům v oblasti DPH, který by měl být zaveden směrnicí, měnící směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.
Vůči nadnárodním společnostem jsou známy snahy o donucení zveřejňování výši daňové zátěže v jednotlivých zemích, kde konkrétní společnost působí, čímž by došlo ke zpřehlednění situace daňového zatížení, která zcela jistě umožňuje lepší orientaci v případě potencionálních daňových úniků. Evropský parlament se také vyslovil ve prospěch opatření na základě, kterého by bylo možné odebrat licenci, či oprávnění finančním institucím, či poradcům, kteří s daňovými orgány nespolupracují, nebo napomáhají daňovým únikům prostřednictvím nabízených produktů, či služeb, které jejich klientům právě daňové úniky umožňují. K tomu by také mělo dopomoct úsilí Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry (IOSCO) při zavedení identifikátorů právnických osob, jenž by měly zajistit lepší a transparentnější monitoring finančních transakcí.
Evropský Parlament vyzval v usnesení Evropskou komisi, aby vůči daňovým rájům zaujala společný postoj. Tento postoj by měl převažovat nad dvoustrannými úmluvami a přidal přání, aby byla přijata opatření přesahující ta, která pro daňové ráje stanovila již dříve OECD vycházející z norem OECD pro transparentnost a výměnu informací a ze zásad a kritérií kodexu chování.  Evropský Parlament v usnesení také vyzval Evropskou komisi, aby do 31. prosince 2014 sestavila a vytvořila veřejnou evropskou černou listinu daňových rájů, což doposud nebylo plně realizováno a také, aby byla stanovena jednoznačná definice a soubor kritérií identifikující daňové ráje a opatření vůči nim.
Zásadní opatření s tímto spojená směřují zejména k omezení, či zamezení přístupu k veřejným zakázkám na území EU těch společností sídlících v zemích uvedených na černé listině a k zamezení jakékoliv veřejné podpory takových společností. Další, relativně účinnou zbraní je například stanovení speciálních daní uvalených na veškeré příchozí i odchozí transakce spojené s těmito zeměmi a to včetně zvláštních celních překážek při obchodování s těmito zeměmi. Byl také navržen zákaz pro finanční instituce zakládat, či ponechat pobočky a dceřiné společnosti ve státech uvedených na černé litině a při nerespektování tohoto zákazu těmto institucím odejmout licenci.
Soubor opatření uvedených a navrhovaných v rámci usnesení byl extrémně široký a velmi ambiciózní. Některé z těchto návrhů jsou v procesu realizace, avšak to trvá o něco dále, než se předpokládalo. Jsem přesvědčen, že EU zcela určitě musí vytvořit černou listinu jako jistý přísnější ekvivalent vedle listiny stanovené OECD, která někdy velmi benevolentně oproti „poskytnutým zárukám“ některé země ze své černé listiny vyškrtává.[12] Mezinárodní snahy zamezení daňových rájů jsou znatelné již dlouhá léta a jejich úspěch je jen částečný. Nelze s určitostí konstatovat, jaké nástroje jsou skutečně účinné, avšak měl by být nastolován spíše směr tlaku na obchodní společnosti, aby nedocházelo k přeregistrování jejich sídel právě do daňových rájů. Zajímavou metodou by zcela určitě mohlo být něco, co je známo z oblasti finančního trhu v rámci soft law a bývá označováno jako „naming and shaming“. Je to něco jako veřejné pranýřování těch společností, které nedodržují například doporučení, či standardy, které sice nejsou závazné, avšak jejich dodržování je vysoce prosazované a vítané. Právě společnosti, které působí v rámci EU, přičemž jsou registrovány anebo mají dceřiné osti v jurisdikcích uvedených na černé listině, které splňují alespoň některé z kritérií pro definici daňového ráje, by byly veřejně evidované a dohledatelné v rámci černého seznamu takových společností se kterými by se třeba i partnerským společnostem nemuselo chtít spolupracovat pokud budou na takovém seznamu a byla by jim jednoznačně znemožněna účast ve veřejných zakázkách, možnost čerpání například dotací na zaměstnance, rozvoj výroby atp. Tlačit na státy, aby se vymanily z černé listiny, není až tak efektivní, neboť některým z těchto zemí právě registrování mezinárodních společností přináší větší užitek, než by jim přineslo vyškrtnutí z černé listiny. V momentě, kdy bude alespoň dosaženo toho, že bude vzbuzena veřejná nedůvěra, či snad i nelibost spolupracovat se společnostmi jakkoliv participující na jurisdikcích uvedených na černé listině, budou takovéto společnosti tímto tlakem nuceny zůstávat v zemích reálného působení, tedy tam odkud svou činnost reálně řídí (např. podle definice „center of main interests“ která je uplatňovaná při určení jurisdikce úpadkového/insolvenčního řízení v případě úpadku mezinárodně působící společnosti).
 

4.Elektronická evidence tržeb

 
Jedním z prostředků, kterými je možno bojovat proti daňovým únikům může být také elektronická evidence tržeb, kterou aktuálně schválila vláda ČR,[13] přičemž tento systém bude platit a bude spuštěn v České republice postupně od roku 2016. Jedná se o jistý druh zrychlené komunikace mezi podnikateli a Finanční správou České republiky v rámci prodeje zboží a služeb.
Každá hotovostní tržba podnikatele bude v okamžiku zaplacení zaevidována prostřednictvím internetu v centrálním datovém uložišti Finanční správy, a jako potvrzení bude zaslán zpět unikátní kód, který podnikatel uvede na účtenku. Evidovat se budou platby v hotovosti včetně prostředků de facto představujících peníze (žetony, kupony), platby kartou či jiným elektronickým prostředkem a platby stravenkami nebo šeky. Platby převodem z účtu na účet nebo formou inkasa evidenci podléhat nebudou. Existovat budou i řešení pro případ dočasného výpadku internetového spojení či pro vybrané obory zjednodušená evidence v off-line režimu.[14]
Hlavními argumenty i snahou proč bude tento systém zaveden je slibovaný vyšší výnos z výběru daní a jednodušší možnost odhalení daňových úniků na základě projevených nesrovnalostí v rámci tohoto systému právě tam, kde analýza dat poukáže na potencionální problém. Princip fungování tohoto systému je založen na elektronické komunikaci, tedy zejména je nutné připojení k internetu (PC, tablet, mobil, pokladna, pokladní systém) v okamžiku kdy dochází k přijetí platby a je rozdělen do pěti bodů.
1. Podnikatel zašle datovou zprávu o transakci ve formátu XML finanční správě
2. Ze systému finanční správy je zasláno potvrzení o přijetí s unikátním kódem účtenky
3. Podnikatel vytiskne účtenku (včetně unikátního kódu)
4. Zákazník obdrží účtenku, není povinen ji převzít.
5. Evidenci dané tržby si zákazník může ověřit prostřednictvím webové aplikace finanční
správy [15]
Zjednodušeně řečeno se jedná o systém kdy při realizaci prodeje zboží nebo služeb bude zaslána datová správa zpráva do centrální evidence a následně vydána účtenka zákazníkovi. Tento princip se inspiruje z Chorvatského modelu, který je již několik let v Chorvatsku údajně úspěšně využíván s tím, že např. došlo k nárůstu efektivity kontrol.
Zásadní cíle Elektronické evidence tržeb jsou slibovaný vyšší, tedy efektivnější výběr daní a narovnání podnikatelského prostředí odstraněním nekalé konkurence, kdy vzniká konkurenční výhoda právě těm podnikatelů, kteří neodvádějí daně, tak jak mají.
Poctiví podnikatelé nebudou muset uvažovat o ukončení svého podnikání, protože nejsou schopni konkurovat těm, kteří tržby nepřiznávají a daně neplatí. Nebude nutné zvyšovat daně, ba naopak, může do budoucna dojít ke snížení daňové zátěže. Zároveň bude větší prostor pro investice do vzdělání, zdravotní péče, sociální oblasti apod.[16]zajímavostí je, že systém nedopadá na drobné podnikatele, jako jsou například řemeslníci. Slabinou tohoto systému je však opět lidský faktor v podobě požadavku zákazníka na vydání účtenky, či nikoliv. V momentě, kdy zákazník účtenku sám nevyžaduje, nemusí podnikatel přijatou platbu zaevidovat a poslat datovou zprávu o transakci do systému tržeb vedeném finanční správou a tím je umožněn daňový únik. Je velmi pozitivní, že vláda nakonec upustila od možnosti sankcionovat zákazníky při nevyžadování účtenky, protože kontrola takovéto povinnosti je prakticky nereálná a nelze klást k tíži zákazníka, že například nebude mít čas nebo prostor, aby vůbec na účtenku čekal.
Podle mého názoru tento systém by skutečně mohl dopomoci k vyrovnání konkurence mezi podnikateli, kdy někteří přiznávají vše a někteří nikoliv. Někteří argumentují tím, že se budou muset produkty nebo služby tím pádem zdražit, čímž se však prakticky doznávají k daňovým únikům, protože pokud budou muset zdražit právě kvůli zavedení elektronické evidence tržeb, je jasné, že část tržeb neevidovali a ty právě tvořili část jejich zisku, o který nyní přijdou a budou jej muset doplnit právě pomocí navýšení cen. Domnívám se, že zvýšení cen může být akceptovatelným nutným zlem, které s sebou může přinést minimálně rovné postavení všech podnikatelů a čas teprve ukáže, zda i zvýšení daňových výnosů.
 

4. Závěr

 
Daňová optimalizace se projevuje v mnoha formách a její existence a využívání je naprosto legitimní a i nadále musí v právních řádech takto fungovat. Problémy nelegálních daňových optimalizací byly vždycky a jsem přesvědčen o tom, že budou i nadále, neboť vždy bude docházet ke snahám získávání konkurenční výhody tím, že podnikatelský subjekt ušetří nezaplacením daně nebo alespoň její části. Je otázka, která cesta boje proti nelegálním daňovým optimalizacím v podobě daňových úniků, daňových podvodů a existence daňových rájů je ta správná, která pomůže tyto praktiky omezit na minimum (reálně je nemožné, že se někdy podaří tyto praktiky odstranit úplně). Je jednoznačné, že krok správným směrem je zejména mezinárodní spolupráce na bázi systémových řešení, tak jak se je snaží aplikovat EU, či ještě v širším měřítku OECD, kdy se domnívám, že už samotné snahy a výzvy zejména EU jsou velmi pozitivním působením směrem k mezinárodně podnikajícím společnostem, stejně tak jako k jednotlivým členským státům tak, aby právní úprava v této oblasti byla co nejvíce jednotná a harmonizovaná. Jsem přesvědčen, že právě takové snahy, které jsou v současnosti v ČR zaváděny v souvislosti s elektronickou evidencí tržeb, mohou dopomoci k respektování povinnosti daně platit, nikoliv jenom proto, že při porušení daňových předpisů následuje sankce, ale zejména z důvodu veřejné standardizace a akceptace faktu, že daňové odvody jsou zcela nepochybně základem pro uspokojování veřejných potřeb, které všichni využíváme.

Seznam literatury
KOCINA, J. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 201,  ISBN 978-80-7380-442-8.
MACHÁČEK, Ivan.  Daň z příjmů právnických osob: praktické možnosti její optimalizace. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-86131-33-5.
HOLUBOVÁ, O. Kolotočové podvody (Carousel Frauds). Daně a právo v praxi. 2006, č. 8, online. Wolters  Kluwer  ČR,  publikováno   3. 8. 2006. [cit.  1. 7. 2015]. Dostupné z: http://www.danarionline.cz/archiv/dokument/doc-d560v536-kolotocove-podvody-carousel-frauds/?search_query=%24issue%3D1I21.
PÚRY, F. Daňový únik – meze legální optimalizace. In: ZATLOUKAL, Tomáš (ed.). Trestní právo daňové. Sborník příspěvků z I. mezinárodní konference konané 27. Října 2006. Praha: C.H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-850-7.
MIŠÚR P.: Evropský parlament vyzval ke společnému postoji vůči daňovým rájům, Obchodněprávní revue 7-8/2013.
Sněmovní tisk 513/0 a 514/0, část č. 1/6. Zákon o evidenci tržeb a doprovodný zákon byly schváleny vládou ČR dne 3.6.2015.
HORNOCHOVÁ, S. Elektronická evidence tržeb v České republice. Prezentace na Konferenci EET: Zkušenosti a očekávání. Praha, 16. června 2015.
www.financnisprava.cz
www.onbusiness.cz

[1] PÚRY, F. Daňový únik – meze legální optimalizace. In: ZATLOUKAL, Tomáš (ed.). Trestní právo daňové. Sborník příspěvků z I. mezinárodní konference konané 27. Října 2006. Praha: C.H. Beck, 2007. S. 9-10. ISBN 978-80-7179-850-7.
[2] KOCINA, J. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 201 , s. 82 -83. ISBN 978-80-7380-442-8.
[3] KOCINA, J. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 201 , s. 83. ISBN 978-80-7380-442-8.
[4] Dle HORNOCHOVÉ, náměstkyně Ministra Financí ČR je výnos DPH cca 330 mld. Kč. Viz. HORNOCHOVÁ, E. Elektronická evidence tržeb v České republice. Prezentace na Konferenci EET: Zkušenosti a očekávání. Praha, 16. června 2015. s 2.
 
[5] HOLUBOVÁ, O. Kolotočové podvody (Carousel Frauds). Daně a právo v praxi. 2006, č. 8, online. Wolters  Kluwer  ČR,  publikováno   3. 8. 2006. [cit.  1. 7. 2015]. Dostupné z: http://www.danarionline.cz/archiv/dokument/doc-d560v536-kolotocove-podvody-carousel-frauds/?search_query=%24issue%3D1I21
[6] MACHÁČEK, Ivan.  Daň z příjmů právnických osob: praktické možnosti její optimalizace. Praha: Linde, 2002. S. 47. ISBN 80-86131-33-5.
[7] MIŠÚR P.: Evropský parlament vyzval ke společnému postoji vůči daňovým rájům, Obchodněprávní revue 7-8/2013, s. 221.
[8]  OnBusiness. Orgánům Evropské Unie se daňové ráje nelíbí [online] 2015 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z <http://onbusiness.cz/organum-evropske-unie-se-danove-raje-nelibi-149>.
[9] Usnesení 2013/2060(INI).
[10] Např. Závěry, které přijala Evropská rada na zasedání ve dnech 1. a 2. března 2012 a z něhož vycházelo Usnesení o boji proti daňovým podvodům, daňovým únikům a daňovým rájům [2013/2060(INI)] ze dne 21.5.2013 nebo nejnověji Akční plán spravedlivějších a prorůstově orientovaných daňových systémů v EU vycházející z rozpravy Sboru komisařů ze dne 27.5.2015.
[11] Mezi takové nástroje patří  např. zavedení mechanismu rychlé reakce proti podvodům v oblasti DPH, otevření portálu pro daňová identifikační čísla „TIN on EUROPA“, použití evropského daňového identifikačního čísla (DIČ), Zřízení vzájemného přímého přístupu do národních databází, Ustavení Fóra EU pro DPH.
[12] V usnesení byla také uvedena nespokojenost Evropského Parlamentu s tím, že OECD dovoluje vládám, aby se vyhnuly uvedení na její černé listině pouze na základě toho, že slíbí, že budou postupovat v souladu se zásadami výměny informací, aniž by zajistily, že budou tyto zásady skutečně uvedeny do praxe. Podle EP požadavek, týkající se uzavření dohod s dalšími dvanácti státy, aby mohly být vyňaty z černé listiny, není objektivně podložený, protože se nezakládá na žádných kvalitativních ukazatelích pro vypracování objektivního hodnocení toho, nakolik jsou dodržovány postupy řádné správy.
[13] Sněmovní tisk 513/0 a 514/0, část č. 1/6. Zákon o evidenci tržeb a doprovodný zákon byly schváleny vládou ČR dne 3.6.2015.
[14] Finanční správa. Elektronická evidence tržeb [online] 2015 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z <http://www.financnisprava.cz/cs/financni-sprava/eet>.
[15] HORNOCHOVÁ, S. Elektronická evidence tržeb v České republice. Prezentace na Konferenci EET: Zkušenosti a očekávání. Praha, 16. června 2015. S 3.

[16] Finanční správa. Elektronická evidence tržeb [online] 2015 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z <http://www.financnisprava.cz/cs/financni-sprava/eet>.